Antonín Rosa: Fotbal je pro mě láskou na celý život

Bývalý obránce Teplic a Mladé Boleslavi, který odehrál 188 prvoligových zápasů a v nich vstřelil 8 gólů. Profesionální kariéru ukončil v jednatřiceti letech jako hráč Jihlavy. S fotbalem pokračoval v nižších soutěžích v Německu. ANTONÍN ROSA se ve fotbalovém prostředí pohybuje dál, ať už jako fotbalový expert O2 TV nebo, nově, jako posila Všenorského SK v DEMISPORT Okresním přeboru.

Když jste se rozhodl ukončit svou prvoligovou kariéru, bylo vám teprve jedenatřicet let. Nebylo to příliš brzy?

Měl jsem rozehranou sezonu v dresu Jihlavy. V zimní přestávce jsem zhodnotil další možnosti fotbalové kariéry s ohledem na své zdraví. Stále více jsem přemýšlel o své budoucnosti mimo fotbal. Neměl jsem ambice nastoupit hned do klubu, v kterém jsem působil jako hráč, do nějaké pozice. Mojí prioritou bylo dokončit studium na vysoké škole.

Jaký obor jste studoval?

Rozhodl jsem se, že vyzkouším něco jiného než fotbal, který mě dobře živil několik let. Zvolil jsem si studium na Vysoké škole podnikání a práva, obor Marketingové komunikace. Potřeboval jsem nový životní impuls. Bylo to takové meziobdobí, v kterém jsem si uvědomil, jaký bude můj život po fotbale, jakým směrem se budu profesně vyvíjet. Vysokou školu jsem dokončil a několik let pracuji v jedné z nejlepších českých PR agentur.

Nejvíce zápasů v první lize, skoro 150, jste odehrál za Teplice. Jaký vztah máte k tomuto klubu?

V Teplicích jsem strávil podstatnou část své fotbalové kariéry a jako prvoligový klub je mi stále nejbližší. Pracuje tam můj velký kamarád Štěpán Vachoušek.

Štěpán Vachoušek může také za to, že jste s fotbalem tak úplně neskončil a hrál ho i během studií na vysoké škole?

Těsně po skončení prvoligové kariéry v Jihlavě mi Štěpán zavolal a přetáhl mě do německého FC Oberlausitz Neugersdorf. Hráli jsme čtvrtou nejvyšší ligu. Chodilo na nás i šest tisíc diváků. Úroveň německé čtvrté ligy odpovídá kvalitou špičce naší druhé ligy – FNL. Hrál jsem v Německu dva roky a byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost.

Po dvou letech jste z Německa odešel. Dokončil jste studium na vysoké škole a stal jste se členem týmu O2 TV Sport. Jak jste se dostal k roli fotbalového experta?

Poprvé si mě pozvali do televize, abych hodnotil zápas Plzeň – Teplice, podruhé jsem byl ve studiu, když Teplice hrály Na Stínadlech, shodou okolností zase s Plzní. Pak už jsem chodil častěji a práce mě stále baví a naplňuje. Mohu v ní zúročit své fotbalové zkušenosti.

Jak probíhá vaše příprava na utkání, která máte hodnotit coby fotbalový expert?

Nemohu si dovolit svou přípravu podcenit nebo ošidit. Musím sledovat poměrně dost zápasů. Vyhledávám si zajímavosti o hráčích, statistiky, analýzy. Naskočil jsem do týmu skutečných televizních profesionálů, mám radost, že jsem jeho součástí a chci být vždy stoprocentně připravený. Stále se něčemu novému učím. Zdokonaluji se také v mluveném projevu, dávám si záležet, abych při hodnocení nepoužíval otřepané fráze. Přistupuji k práci na O2 TV zodpovědně, s respektem a pokorou.

Ale nezůstalo jen u hodnocení zápasů ze studia. V letošní fotbalové sezóně vystupujete v přímém přenosu jako reportér utkání. Je to pro vás zase trochu jiný „sport"?

Byl jsem zatím na dvou zápasech: Liberec – Teplice a Pardubice – Mladá Boleslav. Musím upřímně uznat, že je to dost odlišná disciplína. Vystupovat jako expert ve studiu, na to se mohu připravit. Na place víc tvořím a improvizuji. Musím si třeba připravit shrnutí zápasu do několika vět, a to pak plynule, bez zaváhání sdělit na kameru. A dělat rozhovor s trenérem týmu, který prohrál, není vůbec příjemné. Ale mám rád nové výzvy.

Byla pro vás takovou výzvou i nabídka zahrát si Pražský přebor za tým Újezd Praha 4, který měl ambice postoupit do divize?

Potkali jsme se s mým kamarádem Tomášem Pešírem a ten mi vyprávěl, jaká je v týmu Újezd Praha 4 parta a jak to tam žije fotbalem. Nabídl mi, abych s nimi chodil hrát a já se nenechal dlouho přemlouvat. Odehrál jsem za ně první sezónu, ale pak došlo k přerušení soutěže kvůli covidu. V minulé sezóně jsem toho moc nestihnul. Podzimní část mi utekla vinou mého zranění a v jarní fázi jsem chyběl kvůli svým pracovním povinnostem. Ale kluci to i beze mě zvládli a postoupili do divize.

V nové fotbalové sezóně jste se stal posilou klubu Všenorský SK, který hraje DEMISPORT Okresní přebor. Kdo vám tentokrát hodil laso?

Do Všenor jsem se dostal díky Michalu Hrdličkovi, s kterým se potkávám v O2 TV. Už v průběhu jara jsme se o tom bavili a já si řekl: Proč ne, když budu mít čas a prostor, přijdu si rád zahrát. Potřebuji se hýbat a fotbal je pro mě láskou na celý život.

Máte pověst poctivého hráče, slušňáka. Jak vnímáte chování a přístup hráčů na hřišti v nižších soutěžích?

Na hřišti jsem také nebyl vždycky za dobráka. Jako obránce jsem uměl i přitvrdit. V nižších soutěžích si jdou hráči fotbal především užít, i když se hraje o body a nikdo nenastupuje do zápasu s tím, že je mu jedno, jestli jeho tým prohraje. Je to pořád dlouhodobá soutěž a některé týmy mají ambice postoupit do vyšší soutěže. A fotbal, to jsou především emoce.

Jaký máte jako hráč vztah k rozhodčím?

Nepamatuji si, že bych kdy dostal kartu za řeči proti rozhodčímu. Nemuselo se mi líbit jeho rozhodnutí, ale vždy jsem k němu měl respekt. Rozhodčí má na hřišti nevděčnou roli a vztah k němu se buduje dlouhou dobu.

Projev slušnosti a respektu by měl být samozřejmostí nejen pro hráče... Co se musí ve fotbalovém prostředí změnit?

Někteří lidé, kteří se kolem fotbalu pohybují, postrádají vzájemný respekt. Není to jen u hráčů k rozhodčímu. Všímám si, že často nám schází respekt člověka k člověku. Ve vztahu k soupeři, ale i ke spoluhráčům. Pro mě je třeba nepřijatelné, když vidím mladé hráče nadávat rozhodčímu. Jako by sudí na hřišti byl něco míň než samotný hráč, který si to k němu dovolí. A tohle se musí změnit.

Není pozdě snažit se vychovávat dospělé fotbalisty?

S výchovou musíme začít už v žákovských kategoriích. Trenéři musejí být příkladem mladým hráčům. Ne jim ukazovat na svém chování, že na rozhodčího se křičí, může se mu nadávat. Rozhodčí je ve většině případů vzdělaný člověk, který má svou civilní profesi. A nemůžeme zapomínat ani na to, že v amatérských soutěžích to ti rozhodčí dělají ve svém volném čase, dobrovolně a nemají za to bůhvíjaké peníze. Amatérský fotbal dělají především nadšenci, kteří tomu obětují svůj volný čas... Lidé si to mnohdy ani neuvědomují, ale ti trenéři v amatérských klubech by nikdy netrénovali, kdyby k tomu neměli vztah. Nevážíme si lidí, kteří fotbal dělají s láskou a my se k nim ještě chováme bez respektu. Nemám rád návraty do minulosti a řeči, že za nás to tak nebylo. Ale vnímám, že ta mladší generace to má nastavené trochu jinak. Některým lidem schází základní principy slušnosti. Ale jsem optimista a věřím, že i tohle se, nejen ve fotbale, změní.

Děkuji za rozhovor.
(FOR)