Radek Ptáček začal koketovat s trenéřinou už ve svých 15 letech, kdy pomáhal s trénováním těch nejmenších dětí. Postupně se během let posunul k trénování dorostu v Průhonicích, a především na post trenéra výběru U-15 OFS Praha-západ. Jak se pracuje s mladými hráči, když je vám samotnému 22 let? I o tom se Radek podělil ve svém rozhovoru pro okresní web.
Dobrý den, Radku, děkuji moc za váš čas. Mohl byste na úvod popsat svou dosavadní trenérskou cestu?
Moje trenérská cesta začala už v 15 letech v mé rodné vesnici, kde jsem se poprvé zapojil do práce s těmi nejmenšími. Tehdy jsem byl spíš takový pomocník – podával jsem míče, hrál s dětmi hry a pomáhal trenérům, jak to šlo. O skutečném trénování se ale ještě mluvit nedalo.
Jako aktivní mládežnický hráč v Újezdu nad Lesy jsem měl štěstí, že si mě do svého týmu vzal trenér Roman Vítek. Bez něj bych dnes možná ani pořádně netrénoval, a tím, jak mě nastavil, z toho čerpám dodnes. U něj jsem začal pracovat se starší přípravkou, a právě tam jsem poprvé pocítil, jak mě práce s dětmi a rozvoj hráčů baví.
Postupem času jsem se propracoval až na pozici hlavního trenéra kategorie U15. Věřím, že tehdejší sezóna mohla být velmi zajímavá, ale bohužel přišel covid a všechno zastavil.
Po této zkušenosti jsem zamířil do krajského přeboru dorostu, kde jsem s týmem Říčan zažil jeden z největších momentů – baráž o divizi dorostu proti Povltavské. Na zápas přišlo kolem 400 lidí, atmosféra byla neskutečná, i když jsme nakonec neuspěli. Takový je ale fotbal – přináší radost i zklamání.
Dalším krokem byla moje působnost na Motorletu, kde jsem ve dvaceti letech dostal šanci okusit druhou ligu dorostu. Velké díky patří Lukáši Nachtigalovi, který mi tehdy věřil. Zažil jsem tam krásné vzpomínky – výhru nad Slavií, výhru v derby s Admirou, zápas na Strahově se Spartou, pěkné areály, jako je Složiště v Českých Budějovicích – a celkově to beru jako skvělou zkušenost, která mě posunula dál.
Po konci na Motorletu jsem půl roku působil na Meteoru jako asistent U19 v divizi dorostu. Krátce poté se mi ozval předseda Průhonic Lukáš Žáčik s nabídkou připojit se k zajímavému projektu. Dohodli jsme se a od té doby působím v Průhonicích jako trenér U19, trenér B-týmu a šéftrenér mládeže společně s místní legendou a bývalým trenérem výběrů Josefem Brázdou.
Jak získáváte respekt hráčů, když ve svých 22 letech nejste o tolik starší než vaši svěřenci?
Často se mě lidé ptají, jak si udržuji respekt, když nejsem o mnoho starší než moji hráči. Podle mě je to hlavně o tom, co jim dokážete nabídnout – jak po stránce odborné, tak lidské. Mnoho jsem se naučil od zkušenějších trenérů, kteří mi pomohli pochopit, že klíčová je komunikace.
Snažím se s hráči mluvit otevřeně, férově a zároveň přirozeně. Kluci samozřejmě zkoušejí, kam až mohou zajít, ale je důležité včas ukázat hranice. Když vidí, že máte znalosti, energii a férový přístup, získáte si respekt i bez zbytečných emocí.
Momentálně také působíte jako trenér okresního výběru U15. Na jakém základě do něj probíhá nominace hráčů?
Výběr hráčů probíhá na základě přihlášek, které posílají trenéři jednotlivých klubů. Snažíme se, aby se na trénincích vystřídalo co nejvíce hráčů a abychom měli široké spektrum pro budoucí kategorii U17, která už hraje turnajově.
Cílem je, aby se kluci z okresu znali už předem a dokázali si vytvořit vazby, které později pomáhají i v reprezentaci okresu. Spolupracuji s trenéry z našeho klubu, kteří okresní přebor hrají, využívám videa ze zápasů a pokud to čas dovolí, rád osobně navštěvuji zajímavá utkání.
Jak časté jsou tyto akce v průběhu sezony a jak probíhají?
Výběrové akce probíhají zhruba čtyřikrát ročně. Většinou kombinujeme tréninkovou jednotku s přípravným zápasem. Škoda jen, že výběr U15 zatím nefunguje úplně ve všech okresech, takže zápasy často hrajeme proti klubovým týmům. Věřím ale, že pokud by se tato kategorie rozšířila na okresní úroveň po celé republice, zvýšila by se i motivace hráčů – reprezentovat svůj okres by pro ně byla velká čest.
Mohou se mladí hráči díky okresnímu výběru posunout do většího klubu?
Domnívám se, že ano. Okresní výběr může být pro spoustu hráčů první velkou příležitostí, jak se ukázat mimo své běžné klubové prostředí. Hrají po boku těch nejlepších z okolí, potkávají nové trenéry, kteří na ně mohou mít jiný pohled, a zároveň se dostávají do povědomí lidí z větších klubů.
Pro hráče to bývá obrovská motivace – vidí, že pokud na sobě budou poctivě pracovat, mohou se posunout výš. Někdy opravdu stačí jeden povedený trénink nebo zápas, aby si jich někdo všiml.
Tím ale nechci říct, že by se na našich výběrech dělo to, že bychom my jako okresní trenéři přetahovali hráče do svých klubů nebo je nabízeli jiným klubům. Tak to rozhodně není. Výběry mají úplně jiný smysl – dát hráčům možnost porovnat se s ostatními, zviditelnit se a získat zkušenost, která jim může do budoucna pomoci.
V úvodu jste nakousl, že mimo okresní výběry jsou vaším současným fotbalovým domovem Průhonice. V jaké pozici zde působíte?
V Průhonicích působím jako trenér dorostu (U19) v 5. lize dorostu a zároveň jako trenér B-týmu. Naším cílem je vytvářet přirozenou návaznost – posouvat hráče z dorostu do béčka a následně do A-týmu, který hraje šestou ligu. Samozřejmě, když se objeví hráč jako je Jáchym Stehlík, který jako ročník 2008 hraje šestou ligu mužů, je to vždy skvělé.
Společně s Pepou Brázdou se jako šéftrenéři snažíme rozvíjet celý klub. Pracujeme na ideálním rozvoji herních činností jednotlivců, ale hlavně chceme, aby děti měly z fotbalu radost. Vytváříme metodiku a koncepci našeho klubu, kterou bychom se chtěli řídit, a cítíme, že se nám to postupně začíná dařit. Zároveň se snažíme udržovat naše týmy konkurenceschopné a krok po kroku posunout žákovské kategorie směrem do krajských soutěží.
Velkou radost mám také z toho, že se nám daří motivovat trenéry ke vzdělávání. Navštěvují vyšší licence a zajímají se o moderní trendy i ve svém volném čase.
S čím byste byl spokojený do budoucna?
Do budoucna bych byl spokojený, kdyby naše okresní komise mládeže fungovala dál tak dobře jako doposud. Je skvělé vidět lidi, kteří fotbal dělají srdcem a chtějí ho posouvat kupředu.
Naším cílem je, aby okresní soutěže dávaly větší smysl z hlediska rozvoje hráčů – méně výsledků 20:0 a více vyrovnaných zápasů, které hráče opravdu posunou.
A osobně? Určitě zůstanu u fotbalu. Je to moje vášeň. A třeba jednou bych se chtěl znovu objevit ve vyšších mládežnických soutěžích, jako jsem byl dříve.