Matěj Král patří mezi srdcaře, bez kterých by se fotbal na regionální úrovni neobešel. Pro svůj rodný Třebotov dýchá nejen jako hráč vítěze 10. ligy, skupiny B, ale i jako trenér mládeže a starosta obce. Podle jeho slov je fotbal v Třebotově v nejlepší kondici za poslední léta – a on chce, aby to tak zůstalo i nadále.
Matěji, jste už myšlenkami u startu nové sezóny v 9. lize?
Myšlenkami jsem u nové sezóny už od jarní části té minulé. Se spoluhráči často řešíme, kým tým posílit, jak budeme silní, kdo se zlepší a kdo bude bojovat o postup. Je před námi spousta otázek, a právě proto se na sezónu moc těším.
Pojďme se vrátit k uplynulé sezóně, kdy jste postoupili před Jenčí B s jednobodovým náskokem. Jaké to bylo?
Cíl byl jasný – postup a návrat do 9. ligy. Ten by znamenal nové hráče, nové ambice, možnost založit béčko a větší prostor pro mladé. Naopak nepostoupení by znamenalo odchod klíčových hráčů a stagnaci. Přestože jsme měli silný kádr, občas jsme byli nervózní a zbytečně ztráceli body. Jenč se držela s posilami z áčka, ale na jaře se naše kvalita naplno projevila a my se vyšplhali na první místo. Oslavy byly fantastické – zpívali jsme s fanoušky, projeli vesnici na traktoru a v tu chvíli je opravdu jedno, jestli vyhrajete prales nebo Ligu mistrů. Ty vzpomínky vám zůstanou navždy.
Vaše rodina je s fotbalem v Třebotově úzce spojená. Jak to začalo?
S bráchou jsme začínali tady. Protože jsme byli v žácích mezi mladšími, táta kvůli nám založil přípravku a trénoval ji. Sám hrával i chytal. Já se do Třebotova vrátil v roce 2011, brácha před třemi lety. Máme z pražských klubů naučenou disciplínu – snažíme se být na každém tréninku, zápase i brigádě. Mamka teď přebrala občerstvení na hřišti, takže už jsme zapojení úplně všichni. Ale velký dík patří i lidem, jako jsou Luboš Sedmihradský a Standa Ouřada.
Jaká je dnes kondice fotbalu v Třebotově?
Jsme na tom nejlépe za dlouhá léta. Členská základna roste, áčko má vysoké ambice, s béčkem chceme hrát atraktivní fotbal a rozvíjet mladé. Přibývá sice přespolních, ale chci, aby klíčovou roli hráli místní a naši odchovanci. Zlepšujeme i zázemí – máme nové střídačky, kabinu pro rozhodčí a mládež, zavlažování. Děláme merch, permanentky a jsme aktivní na sociálních sítích. Hodně nás posouvá předseda a kamarád Pepa Zeithamer.
V listopadu to bude 10 let od obnovení dětského fotbalu v Třebotově. Jak s mládeží pracujete?
Od začátku spolupracujeme s Chotčí. První děti, které jsme vedli, už hrají za dospělé. Máme školičku, přípravky a starší žáky. Dříve jsme mladší žáky posílali jinam, ale často jsme nebyli spokojeni s jejich dalším vývojem. Proto jsme založili starší žáky, i když většinu kádru tvořili mladší kluci. Teď nám z této kategorie odchází pět hráčů – tři do dorostu, dva k béčku. Uvidíme, jak se budou vyvíjet, a v zimě si případně vyhodnotíme další kroky.
O dnešních dětech se říká, že nechtějí sportovat a rodiče komplikují trenérům práci. Jak to vidíte vy?
Podle mě je to nesmysl. Žáci chtějí makat, neflákají se, někteří trénují i doma, řeší stravu a regeneraci. U těch nejmenších je radost z pohybu vidět úplně nejvíc – smích, rohlíky na tváři… Problém vzniká, když rodiče nechají děti příliš často doma v pohodlí. Největší překážkou rozvoje dětí jsou podle mě přehnaně opatrní rodiče. Naši rodiče jsou ale v drtivé většině skvělí, komunikujeme spolu otevřeně a případné rozdíly v názorech řešíme mimo dosah dětí.
Jaké jsou vaše cíle pro budoucnost fotbalu v Třebotově?
Chci, aby nám rostla mládežnická základna, přibylo trenérů a aby se z našich dětí stávali nejen dobří fotbalisté, ale i dobří lidé. Zároveň bych si přál, aby sport měl ve společnosti větší podporu – pohyb je základ pro zdraví a fungující komunitu.
Na co byste pozval diváky do Třebotova?
Na atraktivní fotbal, parádní akce, talentované odchovance a k tomu na dobrou klobásu a pivo. I občerstvení máme letos nové a vypadá slibně.