Lucas Bell je typickým příkladem fotbalových srdcařů, bez nichž by tento sport snad ani nešel dělat. Kromě toho, že byl jedním z klíčových strůjců vítězství Roztok v okresním přeboru, se jako šéftrenér roztocké mládeže stará i o velmi úspěšnou roztockou mládež. Jak probíhá komunikace s rodiči, co mu dala jeho mládežnická léta v Dukle Praha, jak bujaré byly oslavy vítězství v soutěži a jaké je tajemství jeho nezvyklého jména? O tom všem se rozpovídal v našem rozhovoru.
Dobrý den, Lucasi, jak byste na úvod popsal svou roli v klubu SK Roztoky? Při pohledu na výčet vašich funkcí se člověku dere na jazyk přezdívka „roztocký Beckenbauer“.
V Roztokách jsem fotbalově vyrůstal, prošel jsem zde přípravkou. Pak jsem přestoupil do Dukly Praha, ale před pár lety jsem se vrátil a začal znovu hrát za místní A-tým. Zároveň jsem se zapojil do trénování mládeže. Postupně jsem se stal šéftrenérem mládeže a letos jsem byl navíc zvolen do výboru klubu. Můj týden vypadá tak, že během něj vedu tréninky všech našich mládežnických kategorií — konkrétně U15, U11 a U9 —, o víkendech nastupuji za áčko nebo béčko a zároveň se starám o chod mládežnických týmů i celého klubu.
Jak je pro vás náročné skloubit veškeré fotbalové aktivity s prací nebo studiem?
Stále ještě studuji na Karlově univerzitě a teď bych měl dokončit bakalářský stupeň. Trénování je pro mě koníček, ale zároveň i práce. Mám školu, ale nijak se na to nevymlouvám — snažím se to všechno zvládat. Až školu dokončím, budu fotbal kombinovat i s nějakým zaměstnáním.
Pojďme teď zhodnotit vaši hráčskou sezonu. Ta se zvenčí jeví jako úspěšná — vyhráli jste okresní přebor, tedy 8. ligu, a vy osobně jste se s 27 góly stal druhým nejlepším střelcem soutěže. Jeden by řekl: krása střídá nádheru, nebo ne?
Když to řeknu upřímně, z herního hlediska to pro nás byla asi nejhorší sezona za poslední tři roky — jak co do kvality hry, tak i osobně. V předchozích dvou letech jsme skončili druzí a třetí a hráli podle mě mnohem lépe. Letos jsme naopak často otáčeli těsné zápasy, ve kterých jsme třeba prohrávali — vyhráli jsme o gól nebo uhráli remízu — spíš díky síle vůle a bojovnosti. Na jaře nás navíc postihlo zranění téměř poloviny týmu, ale naštěstí jsme tyto absence dokázali dobře vykrýt dorostenci, kteří se skvěle zapojili. Mnoho zápasů se rozhodovalo až v samotném závěru. Moje role se v průběhu sezony také trochu změnila — kromě střelby gólů jsem na jaře párkrát nastoupil i na pozici stopera, takže těch branek nakonec bylo méně, než by mohlo být. Nejpodstatnější ale bylo, že to letos nebylo jen o jednom hráči, táhli jsme to skutečně jako tým. A právě to nás dovedlo k vytouženému postupu.
Jak bylo náročné udržet tým pohromadě, co se týká tréninků? Přece jen je to známé — jeden má zrovna odpolední směnu, druhý dlouho školu. Jak jste to u vás měli s docházkou na tréninky a na zápasy?
Na zápasy to bylo jednodušší — kdo nebyl zraněný nebo nemocný, ten většinou mohl nastoupit. Co se týká tréninků, tam to bylo složitější, protože během týdne jsme měli kolem 10 až 12 hráčů. Velkou roli sehráli dorostenci, kteří nás pravidelně doplňovali. Spolupráce s mládeží je u nás velmi dobrá — mladí kluci jsou motivovaní, rádi chodí na tréninky a dostali i šanci ukázat se v zápasech. Na jaře odehráli spoustu minut a bez nich bychom ten postup rozhodně nezvládli.
Pojďme tedy k mládeži. Musím se zeptat na možná trochu nepříjemné téma — často se ozývají hlasy, že v dnešní době někdy samotní rodiče malých fotbalistů trenérům práci spíš komplikují. Například když dítě nehraje, hned je prý trenér špatný a nerozumí tomu. Zažil jste už něco podobného, nebo máte naopak štěstí na rozumné rodiče vašich svěřenců?
My máme v kabině jasně daná pravidla — visí tam cedule: „Pro rodiče: netrénuji, neradím, podporuji a fandím.“ To se mi osvědčilo, většina rodičů to respektuje a klukům to vyhovuje, protože se do toho zbytečně nemíchají. Od začátku sezony s rodiči všechno nastavíme, aby bylo jasné, že rozhodování o hře je na trenérech, ne na nich. Samozřejmě se někdy najde výjimka, kdy má rodič nějaké připomínky, ale to vždycky řeším buď přímo na tréninku, nebo si to vyříkáme. Celkově ale musím říct, že máme skvělé rodiče, kteří nás podporují, a bez nich by to ani nešlo.
A vy se teď cítíte lépe v roli hráče, nebo mládežnického trenéra?
Momentálně dělám víc to trénování — hraní je tak dvakrát až třikrát týdně, kdežto trénování mám v podstatě každý den. Ale to trénování samozřejmě vychází z toho, že jsem vždycky miloval fotbal jako hráč — jinak by mě to ani nebavilo. Letos jsme třeba s našimi žáky postoupili do vyšší soutěže a musím říct, že z toho postupu jsem měl možná ještě větší radost, než když jsem postoupil jako hráč. A ještě doplním — studuju Fakultu tělesné výchovy a sportu, takže se tomu věnuju i po profesní stránce.
Když jste zmínil vaše studium, tak se musím zeptat — co konkrétně studujete? A trochu hovorově — co z vás vlastně bude, až definitivně opustíte posluchárny vaší Alma Mater?
Studuju na Fakultě tělesné výchovy a sportu, obor tělovýchova a sport — takže by ze mě měl být tělocvikář. Až dodělám bakaláře, mohl bych učit tělocvik na základních školách. Pokračovat dál ve studiu se ale nechystám, protože ta škola mi nedala to, co jsem od ní původně čekal. Spíš bych chtěl zůstat v kontaktu s lidmi a sportem, třeba založit nějaké sportovní kroužky nebo nabídnout odpolední aktivity na školách, pokud o to bude zájem. Celkově bych chtěl pomáhat tomu, aby se sport u nás, nejen fotbal, posunul zas o kousek dál.
Ještě se vrátíme do vašeho mládí — v deseti letech jste se přesunul z Roztok do fotbalové Dukly Praha, kde jste, jak jste už říkal, strávil sedm let. Musím se proto zeptat: dala vám tahle zkušenost něco do vašeho dnešního trénování? A kde podle vás byl ten zádrhel, že to nakonec nevyšlo k profesionální kariéře?
Upřímně — tehdy jsem tomu asi nedával úplně tolik, kolik by bylo potřeba, takže i proto to na tu profesionální kariéru nakonec nevyšlo. Mrzí mě to, ale beru to tak, jak to je. Právě tuhle zkušenost se teď snažím přenášet do trénování. Všechno, co dělám, se snažím dělat naplno, a hlavně k tomu vést i kluky — aby když už něco dělají, tak do toho šli naplno. Sám doufám, že jsem se ze své hráčské kariéry poučil a že bych to teď v té trenérské roli mohl dotáhnout o kousek dál, než se mi to povedlo jako hráči.
Abychom skončili pozitivně — jak jste si užil oslavy postupu a jaké jsou vlastně plány Roztok do budoucna?
Bylo grilované selátko, pár sudů piva, slavnostní nástup s dětmi a dýmovnice. Před utkáním proběhlo i vyhlášení naší mládeže, která rovněž slavila postup. Celkově dorazilo kolem 400 lidí, takže atmosféra byla skvělá — ani by mě nenapadlo, že to v Roztokách může mít až takovou úroveň.
Co se týče příští sezony, bude to zase o tom, abychom se posunuli dál. Tým tvoří hlavně kluci, kteří tady vyrostli. Máme spoustu mladších hráčů, s nimiž pracujeme, a uvidíme, kam nás to zase posune.
Od září bychom se chtěli začít více věnovat také rozvoji dívčích kategorií. Momentálně máme v klubu deset dívek a budeme doufat, že se nám postupně podaří přilákat další. Plánujeme pořádat speciální tréninky pro dívčí přípravky pod vedením trenérky Máji (15).
Ještě úplně poslední otázka, protože mi to nedá — jaké je tajemství vašeho netypického českého příjmení?
Já jsem na půl Angličan, na půl Čech. Mamka je Češka, pochází z Roztok, táta je z Londýna. Potkali se v Anglii, já se narodil v Manchesteru, takže mám dvě národnosti a dva pasy— jsem napůl Angličan a napůl Čech. Když mi bylo sedm, vrátili jsme se zpátky do Roztok a od té doby tu žiju a cítím se jako Čech. Jenom jméno a příjmení mám anglické.
Takže oblíbený klub v Premier League?
Tottenham Hotspur, i když přiznávám, že jsme toho v Roztokách asi v historii vyhráli víc než oni (smích).
