Jaroslav Pešice je srdcař, bez kterého by fotbal v Dobřichovicích vypadal jinak. V klubu TJ Dobřichovice se stará o nejmenší hráče a zároveň působí i v komisi mládeže OFS Praha-západ. V rozhovoru popsal svou cestu od hráče k trenérovi, práci s mládeží i založení nové soutěže mladšího dorostu.
Jardo, děkujeme, že jste si našel čas. Můžete čtenářům stručně představit svou fotbalovou cestu?
Začínal jsem asi v šesti letech, když jsme se s rodinou přestěhovali z Příbrami do Prahy. Bohužel to rychle skončilo – po operaci ledviny mi lékaři nedali potvrzení k žádnému sportu. Závodně jsem mohl hrát jen šachy. Po revoluci se pohled lékařů změnil a já v pětadvaceti začal hrát v Albrechticích nad Vltavou. S kamarády jsme tam postupně vykopali 1. B třídu. Do Dobřichovic jsem se přestěhoval před sedmnácti lety a o šest let později začal trénovat miniškoličku, kde hrál i můj syn Šimon.
Jak vnímáte současný stav fotbalu v Dobřichovicích?
Na začátku jsem si říkal, že bude dobré, když pár dětí raději uvidím na hřišti než někde v parku. Ale hned na první trénink miniškoličky přišlo skoro dvacet dětí a jejich nadšení mě pohltilo. Tehdy v Dobřichovicích žádná mládež nebyla a klub byl rozdělený na fotbal a futsal. Postupně jsme se spojili, vytvořili dobrou trenérskou partu a všichni to děláme dobrovolně. Máme i velkou podporu od lidí, kteří se starají o trávník, lajnování a zázemí. Díky nim i díky zájmu dětí má dnes dobřichovický fotbal nejlepší kondici za více než sto let. Momentálně máme asi 120 dětí z okolních obcí. Divácký zájem ale není takový, jak bych si přál. Podporu máme od města i sousedních obcí, a díky sponzorům se podařilo pořídit třeba i kameru Veo.
Působíte také v okresní komisi mládeže. Co vás k tomu přivedlo?
Fotbal, hlavně ten venkovský a mládežnický, je moje velká vášeň. Ani zranění mě od něj neodradila – ve 48 letech mi soupeř zlomil kotník i nohu, ale za půl roku jsem byl zpátky. U dětí jsem viděl slabiny mládežnického fotbalu a chtěl jsem je pomoci řešit. Už dříve jsem navrhoval, aby se soutěže přípravek přelosovávaly podle výkonnosti. Když mi pak Dan Karas nabídl místo v komisi, neváhal jsem. Jen jsem to musel vysvětlit doma.
Jaká je vaše role v komisi?
Vzala mě hlavně myšlenka založení soutěže mladšího dorostu U17. Věřil jsem, že hráčů je dost, jen to chce energii. Byla za tím spousta telefonátů, tabulek a přesvědčování klubů, že to má smysl. Oslovil jsem i okolní okresy a nakonec se podařilo dát dohromady osm týmů. Z toho mám velkou radost.
Jak si podle vás vedou mládežnické soutěže OFS Praha-západ ve srovnání s okolím?
Každý rok je to trochu jiné, záleží na jednotlivých ročnících. Myslím ale, že si nevedeme špatně. Potvrzují to i meziokresní turnaje, kde náš výběr U11 vyhrál krajské finále. Největší zásluhu na tom mají trenéři, kteří práci s dětmi dělají srdcem. Naše komise se snaží nastavit soutěže tak, aby byly co nejvyrovnanější. Protože vyhrát 10:0 je sice pěkné, ale rozvoj hráčů to nikam neposune.
Daří se vám vše skloubit s rodinou a prací?
Dá se to. Kvůli fotbalu jsem si musel upravit pracovní dobu, ale pomohlo i to, že stát proplácí trenérům volno na soustředění. A hlavně mám tolerantní manželku. Sama fotbalu nefandí, ale dokáže ocenit, co pro děti dělám. Dokonce i když náš syn hrál jinde a já trénoval ostatní.
Co byste popřál mladým fotbalistům do sezóny a s čím byste byl spokojený u dobřichovického týmu?
Přeju všem hlavně zdraví, to je nejdůležitější. Naším cílem je, aby Dobřichovice měly zastoupení ve všech věkových kategoriích – od miniškoličky až po dospělé. Už se to skoro daří, a to i díky obětavosti trenérů – jedenácti tatínků a jedné maminky. Jim patří velký dík.