Pořádně horkou půdu bude nejspíše i letos pro celky osmé ligy představovat hřiště Sokola Holubice. Důkaz o tom, že si odsud ani v tomto ročníku nebudou lehce vozit body, přinesl druhý herní víkend nejvyšší okresní soutěže v rámci OFS Praha-západ, ve kterém domácí borci vyprovodili favorizované Hradištko ze svého pažitu po vítězství 3:0 nepopulární trojkou. Hlavní hvězdou sobotního mače byl na straně Holubic Jan Tománek, jenž soupeře počastoval hned dvěma vstřelenými góly a za svůj výkon byl odměněn ziskem ocenění Hráč víkendu.
Dobrý den, Honzo, gratuluji vám k zisku ocenění Hráč víkendu. Na úvod bych vás jako každého požádal o popis vaší fotbalové kariéry, jež vás dovedla až do kabiny Sokola Holubice.
Dobrý den, děkuji mockrát. Ačkoliv patřím mezi dosti ambiciózní a ctižádostivé lidi, žádné individuální ocenění jsem za svůj život – vyjma „nejmladšího střelečka“ na turnaji osad ve velkém fotbale – bohužel nikdy nezískal. Moc si toho vážím a doufám, že mě to ještě více nakopne do této sezony.
Pamatuji si dodnes, jak za mnou přišla máma s tím, že volal děda (bývalé legendární levé křídlo a kapitán Horoměřic Pavel Tománek :D), jestli nechci jít zkusit hrát fotbal. Byly mi teprve čtyři roky a šel jsem na svůj první trénink na Přední Kopaninu. Tenkrát mě tam ale víc zajímala přistávající letadla než kulatý nesmysl. To dodnes vystihuje moji osobnost – někdy jsem až moc ve vlastním světě a zapomenu se vrátit a bránit.
I když fotbal hraju už od dětství, zamiloval jsem si ho až v pozdějším věku. Je ale pravda, že mám raději a jde mi lépe ten malý, protože jsem dřív trávil každý den venku s míčem. Nebojím se tvrzení, že jsem se stal králem místního horoměřického „balón parku“.
Chviličku jsem hrál právě za Horoměřice, ale chtěl jsem výš, a tak jsem se přesunul zpět na Kopaninu. Tam jsem strávil pár let, než si mě v dorostu vyhlédl trenér SK Aritma Praha, jehož hráči u nás působili na střídavý start. Zde jsem zažil asi nejzajímavější fotbalovou část života. Nejenže to bylo na jiné úrovni, ale zůstala mi odtud spousta dobrých kamarádů. Jeden z nich je dokonce můj nejlepší přítel a dnešní kapitán Holubic Roman Ježek. Vždycky jsme si fotbalově rozuměli – 100% chemie, v terminologii FIFA. V Holubicích už nějakou dobu působil a dlouho mě sem tahal, až jsem mu jednoho dne kývl.
Pojďme se přesunout k víkendovému zápasu. I díky vašim dvěma brankám jste „smázli“ Hradištko 3:0. Jak jste viděl zápas ze svého pohledu?
Pro mě to byl první zápas sezony, jelikož ten minulý jsem chyběl. Na Hradištko jsme neměli nejlepší vzpomínky – mám pocit, že jsme s nimi dřív snad vždycky prohráli. V minulém ročníku se dostali do čela tabulky a bojovali o postup. Byla to dost hustá proměna týmu a byli vážně nepříjemným soupeřem, takže jsme je i vzhledem k naší marodce ani trochu nepodcenili.
Je pravda, že nám obecně vyhovuje hrát spíš proti favoritům – hraje se s nimi lepší fotbal. Klíčem k likvidaci jejich útočných snah byla týmová soudržnost a osobní „hlídací pes“ František Čížek na Vladislava Volešáka. Trenér pak říkal, že až bude Volešák večer usínat, ještě pořád uvidí před očima Frantu a jeho tři zuby :D.
Co se týče našeho útočení, šancí jsme si vypracovali dost a branek mohlo padnout ještě víc. A ty moje góly? Asi jsem se dobře vyspal. Popravdě – kvůli času bohužel nestíhám tréninky, takže by to ode mě málokdo čekal, asi ani já sám. Byl jsem ale odpočatý, měl jsem velkou chuť do hry a cítil jsem se fakt sebejistě. Tak jsem zkusil roh zatočit rovnou do brány… Nerad se chvástám, ale neúmyslné to nebylo – brankář si moc hlídal přední tyč, tak jsem to tam poslal. Druhý gól byla doražená střela Romana Ježka a třetí padl z penalty, když už jsem nebyl na hřišti. A nevím, jestli bych na ni šel kvůli hattricku – v tu chvíli možná ano, ale jinak jsem na penalty děsný „mentál“.
Už v minulé sezoně byly Holubice pověstné tím, že především na domácím hřišti dokážou obrat o body jakéhokoliv favorita. V minulém ročníku to byly Povltavská, Kazín i Viktoria Vestec, nyní Slovan Hradištko, jenž v uplynulé sezoně bojoval o postup. V čem tkví kouzlo domácího prostředí?
Kouzlo domácího hřiště v Holubicích je prostě v tom, že tu lidi fotbal žerou do morku kostí – a to z pozitivního i negativního hlediska :D. Někdy je tam opravdu těžké hrát i pro nás, zvlášť pro citlivější povahy, jako jsem já. Když člověk nepředvede bojovný výkon, tak tamní diváci nesežerou fotbal, ale vás (myšleno s nadsázkou). Takže když přijede soupeř a místní mu nepřejí výhru, pocítí to na vlastní kůži hned od první minuty.
O poznání méně se vám ale daří na hřištích soupeřů. V minulé sezoně jste si z nich odnesli hned sedm porážek z devíti zápasů a letošek jste zahájili prohrou s Červeným Újezdem. Máte nějaké vysvětlení pro takový rozdíl ve výsledcích dosažených doma a venku?
Je podle mě celkem normální, že se týmu daří lépe doma než venku. Každého před vlastními fanoušky žene motivace navíc. Jinak je naše nastavení všude stejné – vždycky chceme vyhrát. Bohužel venku nám to zkrátka zatím tak nevychází.
Když už jsme u toho, myslíte si, že můžete vylepšit loňskou pátou příčku? Co je podle vás silnou stránkou vašeho výběru ?
Myslím si, že určitě. Naše ambice jsou vždycky ty nejvyšší, akorát je v každé sezoně někdo o kousek lepší – nebo spíš konzistentnější než my. To je v mých očích náš i můj hlavní problém. Výkony nám dost haprují. Jak říká náš trenér: jsme schopní s každým vyhrát, ale taky s každým prohrát, což se bohužel často potvrzuje. Dokážeme porazit tým, který nakonec vyhraje soutěž, ale pak ztratíme body s někým z konce tabulky.
V tomto se musíme zlepšit a věřím, že kdyby se to povedlo, klidně bychom mohli pomýšlet i na postup. Hráče na to máme. Naší silnou stránkou je obrovská kvalita hráčů, ale tou slabší je šíře kádru – což je ovšem klasická bolest většiny vesnických klubů.
Nyní k vám. Jak je pro vás náročné skloubit rodinný, pracovní a fotbalový život?
To začíná být čím dál složitější téma. Odstěhoval jsem se do Prahy a kvůli práci i její časové náročnosti tréninky prostě nestíhám. Čas u mě nabývá na hodnotě a fotbalovou přípravu si v tomto rozsahu teď nemohu dovolit. Sportovně se ale stále udržuji – hraju malý fotbal, Hanspaulku nebo tenis. Fotbal je pro mě hlavně zábava, neživím se jím. A ve chvíli, kdy se stává časově nekomfortním, přestává být zábavou a ztrácí pro mě smysl.
Rodina je s tím v pohodě, děda fotbalem stále žije a jezdí se mnou na každý zápas. Co se týče přítelkyně, tam je to samozřejmě náročnější v tom, že kvůli víkendovým zápasům se nedá moc plánovat společný program, s čímž osobně vedu čím dál větší vnitřní boj.
S jakým individuálním a kolektivním výkonem budete spokojený příští rok na jaře?
Týmově budeme spokojení, když se zase o kus přiblížíme k postupové příčce – nebo přímo postoupíme – a budeme předvádět fotbal, na který budeme pyšní.
A co se týče mě osobně? Já budu na jaře nejspokojenější, když mě fotbal bude pořád bavit, bude mě dělat šťastnějším a nebude mě při něm tolik štvát jarní astma…
