Chválit, či ne?

Dáváme našim dětem zmrzlinu, když jsou „hodné", čokoládu, když jsou potichu, zlaté hvězdičky, když snědí svou porci zeleniny, nebo i peníze, když dostanou dobré známky ve škole. Chválíme je slovy „hodný chlapec" nebo „hodná holčička", když udělají něco, co nás potěší. Pro moderního a bystrého rodiče je „disciplína" založená na trestání a zahanbování minulostí. Trest vyšel z módy, a odměny jsou v kurzu. Odměny - pochvaly, to jsou odlišné kvality.Proč používat bič, když můžeme dítě raději učit s pomocí cukru? Takhle jednoznačné přece není často nic. Pochvala a výtka jsou myslím komplementární věci. Názor se mi zdá extremistický. Podobně extremě bych mohl tvrdit, že za odvedenou práci nebudu dávat odměnu, protože by si na ní mohl zvyknout a vyžadovat ji i příště. Na tom je ale založena lidská existence, kterou se snažil předělat "komunismus” bez respektování systému odměny trestu a reciprocity. Pro vlastní názor doporučuju přečíst nějaké bestselery o lidském chování, jako je "Původ ctnosti”, nebo "Emoční intelligence”, nebo knihu o rozdílech v chování a očekávání od introvertů a extrovertů "Síla introvertů”. Fakt se to dobře čte a přinese Vám to další poznatky.

New Age propagace chválení a odměňování dětí za to, co nazýváme „dobrým" chováním, získala obrovskou popularitu. „Najděte něco dobrého, co vaše dítě udělalo, a pochvalte je za to!" hlásají nové „jak na to" knihy a semináře. Všude psychologové doporučují úpravu chování pomocí „hvězdičkové tabulky". Tento trend je produktem konkrétní psychologické školy – behavioristů – jejichž uvažování v současné době ovládá valnou část mainstreamové psychologické a pedagogické teorie. New Age mi přijde jako vlna, která opakuje to co říkal Komenský či Piaget

V dlouhodobé perspektivě jsou systémy založené na odměně neefektivní. Odměna/pochvala/motivace lze to rozlišovat a nesměšovat?

Po pravdě, dnes je chválení nebo odměňování „dobrého" chování dětí tak obvyklé, že skoro nikoho – až do nedávné doby – nenapadlo zpochybňovat jeho platnost. Chválení nebo odměňování dětí přece jednoduše velí zdravý rozum, a dobré rodičovství, nebo ne? Kdo by pochyboval o tom, že dávat dětem pochvalu nebo ceny, když dělají to, co se nám líbí, je dobré?

Metoda pochvaly a odměny je určitě prima, protože za ní stojí hory důkazů pocházejících z těch nejmetodičtějších a nejdůmyslnějších výzkumů, které lze koupit. Ve skutečnosti vzešla z práce psychologů, kteří s velkou důkladností zjistili, že dokážou naučit krysy probíhat bludišti, holuby klovat do barevných tlačítek a psy slintat při zvuku zvonku ohlašujícího jídlo – tím, že jim připraví řízený rozvrh odměn. Psychologové začali být vzrušení myšlenkou ovládání lidských bytostí s použitím stejných principů, jaké fungovaly na zvířatech. Představte si jejich rozrušení, když si uvědomili, že odměny fungují úplně stejně na lidech jako na krysách, holubech a psech. Znalosti moderní psychologie nám umožnily ovládat dětské chování, myšlenky a pocity stejným způsobem, jakým můžeme naučit lachtana, s pomocí několika sardinek a trochou lichotek, balancovat s míčem na špičce čumáku. To nedokazuje sílu pochvaly a uznání, to jen dokumentuje další, tedy že "bezmozek” je schopen se naučit lecos s vizí odměny.

Je tu ale jeden problém. Kvalita vztahu, který si s laboratorní krysou vybudujeme, nás nijak zvlášť nezajímá. Nestaráme se o rozvoj sebeúcty hlodavců, o jejich smysl pro samostatnost nebo nezávislost. Je nám fuk, jestli bude krysa sama od sebe chtít zkusit projít větší a lepší bludiště, dlouho poté, co ji přestaneme odměňovat malými granulkami žrádla. A tady se, jak nám většina našich expertů zapomněla říct, celá ta luxusní technologie „odměny, pochvaly a upevnění" rozpadá na kousky.

Znovu a znovu nás učili, že bychom měli naše děti daleko víc chválit a odměňovat. Co by na tom mohlo být špatného? Na povrchu vypadá chvála skvěle – klíč k úspěšným dětem! Když ale nahlédnete pod jeho povrch, vypadají výsledky velice odlišně. Opět jde o vyvažování, které je navíc individuálně odlišné, oblek od Stones take nepadne každému a již vůbec ne na výjimečné postavy.

Ale odměny přece zlepšují chování dětí a jejich výkon, nebo ne?

Takhle jsme si to alespoň mysleli. Když ale přestanou zlaté hvězdičky nebo bonbóny přicházet, chování, které jsme se snažili posílit, se většinou vytrácí. Děti, které si zvykly očekávat pochvalu, mohou být zdrcené, když ji nedostanou. Mohou a nemusí. To otupuje jejich vytrvalost. Existuje mnoho důkazů, že v dlouhodobé perspektivě jsou systémy založené na odměně neefektivní. V rozporu s obecně rozšířenými mýty ukazuje mnoho studií, že když děti očekávají nebo předvídají odměnu, podávají horší výkony. Jedna studie zjistila, že peníze nabídnuté jako odměna za lepší známky podkopaly výkonnost studentů. Řada amerických a izraelských studií ukazuje, že systémy odměn potlačují tvořivost studentů a obecně snižují kvalitu jejich práce. Odměny dokáží tvořivost zničit, protože odrazují od riskování. Když jsou děti závislé na získání odměny, většinou se vyhýbají výzvám a „hrají na jistotu". Udělají raději jen nezbytné minimum, které je nutné k získání dané ceny. Ano, jen neustále nezaměňujme pochvalu s odměnou a to nemluvíme o typech pochvaly atd…

Zde je dobrá ukázka toho, proč jsme kvůli přínosům, které jsou pouze povrchní, pošetile uvěřili v odměny. Když jedna americká firma rychlého občerstvení nabídla dětem odměny ve formě jídla za každou knihu, kterou přečetly, četba mezi dětmi vyletěla prudce nahoru. To dozajista vypadalo povzbudivě – na první pohled. Po bližším prozkoumání se ale ukázalo, že si děti vybíraly kratší knihy, a že výsledky testů porozumění šly strmě dolů. Spíše než pro vlastní požitek z četby četly kvůli bufetovému jídlu. Čtení mimo školu (které nebylo odměňováno) mezitím upadalo. Existuje spousta dalších studií ukazujících, že i když mohou odměny zvýšit aktivitu, dusí nadšení a zabíjí vášeň. Jednotlivci, kteří očekávají odměnu, ztrácí zájem o aktivity, které pro ně jinak byly atraktivní. Vypadá to, že čím víc chceme odměnu, tím víc začneme nemít rádi to, co musíme udělat, abychom ji získali. Činnost, která se po nás požaduje, stojí v cestě naší vytoužené odměně. Chytřejší by bylo dát dětem prostě jen zajímavější knihy. Existuje totiž spousta důkazů, že činnost, která je sama o sobě příjemná, je tou nejlepší motivací a zlepšovatelem výkonu. Děti se díky chválení nebo odměnám necítí být podporovány. Cítí se být hodnoceny a posuzovány. Sám se na tohle již dlouhou dobu dětí ptám a z vlastní zkušenosti myslím, že ve většině to tak není. Děti jsou pochvalou potěšení a pokud je to pochvala typu: "perfektní klička, ale dvacetkrát za sebou ji nedokážeš…” tedy stimulující tak jsou vnitřně hnány do další činnosti. Nevím jestli má autor zkušenost s dětmi, ale dát dětem zajímavější knihy, lze u těch kteří číst chtějí. Těm kteří nechtějí, nebo zatím neví, nestačí dát knihu s tím, že je "zajímavější” Konkrétně tady je třeba si například první kapitolu přečíst společně.  Pedagogika přece není jen o odměně a trestu.

Jak si vysvětlovat opačné postupy kdy rodiče přitlačili v dětství své děti k činnosti I v momentech kdy se jim do toho nechtělo, děti se to naučili a zpětně říkali, že bylo důležité že je rodiče u toho přidrželi. Někdy ani třeba neříkali, ale dosáhly I díky tomu úspěchu. (Záhrobská, Pearcová…?)

Mohou odměny a chvála poškodit vztah s našimi dětmi?

Nenapadlo by vás, že pozitivní věci, které svému dítěti o něm nebo o ní říkáte, mohou být stejně destruktivní jako negativní nálepky. Ale někdy tomu tak je. Díky pokrokům v moderní behaviorální vědě se naše schopnost nalákat nebo manipulovat děti (a zvířata! a dospělé!), aby udělaly to, co chceme, stává stále sofistikovanější. Ale cena za manipulaci pomocí odměn je obrovská. Níže uvádím deset způsobů, jak můžou chválení a odměny poškodit vztah s našimi dětmi.

Odměny a chválení učí děti tomu, aby vyhledávaly uznání; nakonec budou věci dělat pro to, aby zaujaly, namísto toho, aby je dělaly pro sebe. To může bránit vývoji sebemotivace a dělá to děti závislými na vnějším mínění. Když si zvyknou dostávat dobrůtky za „výkon", budou se chtít neustále zavděčit a budou příliš závislí na „pohlazeních" ostatních. Odměny a chválení mohou vytvořit jakési návykové chování: děti se mohou stát závislými na uznání, a ztratit tak kontakt s prostou radostí z dělání toho, co milují. Tolik nás je závislých na postavení: když obdiv nepřijde, přepadne nás sklíčenost. Neznám příliš dospělých, kteří by byli nějak veřejně chváleni a přicházela by sklíčenost, když nejsou veřejně pochváleni. Jde však o problém, když nepřijde dohodnutá odměna. Zamýšlím se I nad "bonmotem” pochval se nikdo jiný to za Tebe neudělá. Namísto toho, abychom nějakou činnost dělali pro ni samu, paseme po lichocení nebo po útěše, a když potlesk utichne, ponoříme se do zoufalství. Dávání odměn nebo chválení může vytvořit návyk. I jídlo vytváří návyk, i pohyb, i vztahy jsou návykové. To proto, že čím více odměn použijeme, tím víc je musíme používat, abychom děti udrželi motivované. Pochvala nemůže vytvořit osobní odhodlání k „dobrému" chování nebo výkonu. Vytváří jen odhodlání k vyhledávání chvály. Ano souhlas, ale mohou za to pochvaly a výtky (odměny a tresty?) nebo jejich nesprávné používání?

  1. Jednou z nejhorších věcí, kterou můžeme udělat, je vychvalovat potenciál dítěte. Nadšená provolávání jako „Prostě vím, že to dokážeš!", „Zlepšuješ se!", „Vím, že to máš v sobě!", „Dosáhneš toho!" zní jako podpora. Ale tyhle komplimenty jsou naplněné našim očekáváním, že se dítě musí nějak zlepšit. Říká dítěti, že existuje cíl, kterého je třeba dosáhnout, aby získalo plné ocenění. Vychvalování potenciálu dítěte jim nepomáhá k tomu, aby se měly rády za to, čím už jsou, a může způsobit, že se budou cítit samy se sebou nespokojené. Pod pochvalou se skrývá tichý závěr: „Ještě nejsi dost dobrý." To svádí děti k ještě větší snaze učinit na nás dojem, na úkor jejich vlastní sebeúcty. Jak říká psycholog Louise Porter: „Jestliže chcete, aby si děti vyvinuly zdravou sebeúctu, přestaňte je chválit." (viz seznam literatury níže). Nejdříve mluvíme o stimulování potenciálu a pak přestaňte chválit. Musíme rozlišovat o co jde. I k potenciálu jde říci: Teď si myslíš, že na to nemáš, ale když to nezkusíš tak nebudeš nic vědět. Vždycky se tedy ptám kdo to říká v jaké situaci a komu to říká. Rada přestaňte je chválit, mi přijde podobně jednostranné, jako že děti nepotřebují jíst maso. Odměňování poslušnosti dětí je druhou stranou trestání jejich neposlušnosti. Je to lákání namísto tyranie. Hodně studií ukazuje, že rodiče, kteří používají více odměn, také používají více trestů; mají větší sklony být autokratičtí. Pochvala je ta sladká stránka autoritářského rodičovství. Zjednodušuje vztah na vztah mezi ovládajícím a ovládaným. Proto ty chytřejší – nebo méně důvěřivé! – děti cítí v pochvale něco „ulepeného", cítí se pak poníženě. Jestliže se tak někdo po pochvale cítí, pak je zřejmě už vnitřeně nějak pokřivený. Nevím jestli někoho takového znám.  Chvála je připomínkou toho, že ten, kdo chválí, má nad nimi moc. Oslabuje to pocit samostatnosti dítěte, a – jako malé poplácání po hlavě – je ponechává malými. A chce snad z malých dětí dělat velké? To by se dalo vzít na vědomí I škodlivost mazlení se s dětmi, a přitom neurofyziologické výzkumy ukazují pravý opak. Jak se podívat na pochvalu od dítěte? : Tati to se ti povedlo. Je to přece vyjádření vnitřního pocitu a pohledu na věc či čin.
  2. Ten, kdo dává odměnu, je mezitím něco jako odhadce, který posuzuje, jaké zásluhy chválit a jaké ne. Ano a tak je to celý život. Pokud se dítě setkává s pochvalou I výtkou, má pak možnost je posoudit se svým názorem na věc. Pokud se nedostane zpětné vazby nemůže vniknout nejistota? Nemůže vzniknout sebepřeceňování nebo sebepodceňování? Je to tak jednoduché? Na dítě pak působí poněkud hrozivě. Používání pochvaly nebo odměn nevzbuzuje v dětech pocit, že jsou podporovány. Vzbuzuje v nich pocit, že jsou hodnoceny a posuzovány. I když jsou výrazy „Hodný chlapec!" nebo „Hodná holčička!" pozitivní posouzení, je to stále posouzení shůry, a nakonec to dítě odcizuje. Takhle přece ale nemusí pochvala vůbec znít. Co třeba tohle se Ti povedlo, tohle si udělal přesně, nebo jen zvednout palec. Co když to ve správný čas dodá jistotu v nejistotě? Diváci po koncertě tleskají, nebo pískají, ale muzikant hraje příště zase pokud ho to baví.
  3. Bystřejší děti dokáží manipulaci prohlédnout. Prohlédli nás, myslí si, že je naše pochvala vypočítavá, a nenechají se snadno přelstít taktikou lákání. Zvlášť, když jsme se chválení naučili jako techniku v nějaké knize nebo semináři, nejspíš bude působit falešně a nepřirozeně. Pochvala a odměny, podobně jako lichocení, mohou být načichlé naší snahou ovládat a my tak můžeme ztratit respekt našeho dítěte. Ano neupřímnost jde vycítit. I snaha o koučování může působit nepřirozeně, otázky mohou být pokládány hloupě a výzvy mohou být nereálné. To ale není chyba mechanismu, ale použití. Jestliže někdo hledá za pochvalou manipulaci, je v tom samotném pohledu něco pokřiveného.
  4. Děti se, úplně stejně jako dospělí, přirozeně bojí ovládání. Všichni si přejeme růst směrem k nezávislosti. Nezávislost a osamocenost jsou odlišné kategorie, ale často se I prolínají. Mnoho nezávislých je vyčleněno ze společnosti a nevědí "jak  na to…”, přestože by třeba ichtěli být "oblíbenými”. Proč je tolik třicetiletých svobodných "superžen” a jak se cítí? Dnes je dokonce trendem být koučem osobního rozvoje či partnerských vztahů, aniž by ti kdo to nabízejí měli trochu hlubší zkušennost s životem. Chválení proto může vyvolat odpor, jelikož se u dítěte dotýká jeho vyvíjejícího se smyslu pro samostatnost.
  5. Odměny trestají, protože odměna, pochvala nebo uznání jsou dítěti odepřeny, dokud on nebo ona nesplní očekávání.  A co třeba pochvala za snahu, to dokázat. I když se to nepovedlo. Není autor až příliš černobílý? Navíc se dítě, které je navyklé na pochvalu, začne cítit nedostatečně, když pochvala nepřijde. Není tohle jen snaha dodržet konceptuální myšlenku, že pochvaly jsou špatné.  Pro dítě není větší porážky, nedostat odměnu, kterou bylo naučené očekávat. Za každým cukříkem je schovaný bič. Není to  jen bonmot? Vždy jde i o učení dodržování dohod. Jestliže bylo dohodnuto něco za něco, má se to dodržet - to je třeba standard odměňování v zaměstnání. Jestliže má dítě po sobě uklízet, je to bez odměn, ale neznamená to, že se nemůže říci "Jsem rád že po sobě uklízíte”, nebo "dneska jste opravdu dobře uklidili”. Nebo dokonce dohodnout, že pokud svléknou peřiny a pak je zase povlečou, tak něco dostanou….To je normální dohoda.

Možná můj pohled  naopak: nevycházejme z představy že všechny správné činnosti jsou automatické a není vhodné je pochválit. Ani dárci krve nedarují často pro odměnu, ale když jsou odměněni, nenaštve je to. Navíc vstupuje již zmíněný princip reciprocity, kdy někdo udělá statečný nebo poctivý čin, tak ne třeba proto, že očekává pochvalu, ale přeje si, aby I ostatní udělali podobnou věc pro něj. Když se takové chování nebude chválit, může se stát, že nebudou vzory chování pro děti. Protože nepřijde ocenění toho chování.

  1. Když jsou děti upláceny odměnami za „dobré" chování, brzy se naučí, jak nás manipulovat tím, že zahrají roli, která se od nich očekává. Uvědomí si, co je potřeba udělat pro získání oněch dobrot: uznání, zmrzliny, čehokoli. Stanou se navenek povolné a udělají cokoli pro to, aby se nám vlichotily nebo na nás udělaly dojem, zatímco upřímnost trpí. Kdo chce, koneckonců, být upřímný nebo opravdový ve společnosti osoby, která ho hodnotí? Jakmile je vztah omezený na vzájemnou manipulaci, namísto autentičnosti, připravuje půdu pro manipulativní a nepoctivé vztahy později v životě. Manipulace narušuje vzájemnou důvěru, zranitelnost a otevřenost, které jsou nezbytné pro zdravé důvěrné vztahy. Kvůli manipulaci v raném věku vyrosteme se snahou za každou cenu potěšit, nebo se naučíme prostřednictvím triků zapůsobit, abychom dostali kýžené dobroty. Zaplatíme za to ale svou přirozeností. Vybudujeme si nepravé nebo falešné já, které pokřivuje naše vztahy s druhými. Ano souhlas, ale opět …..mohou za to odměny a tresty, nebo jejich nesprávné používání? Jakby autor (autorka?) vyhlásila hon na čarodějnice = pochvaly a snažil se je uplálit za každou cenu.
  2. Mezi sourozenci, nebo ve třídě vytváří systémy odměn soutěžení, závistivost a nedůvěru. Odměny nebo ceny za „dobré" chování ohrožují spolupráci. Ano, spolupráci také ohrožuje uniformita socialismu, který autor jako cizinec zřejmě nezažil, a presto nelze jednoznačně říci že vše bylo definitivně špatně. Nejde o útok na lidskou přirozenost odlišnosti?

Soutěžení v dětském věku vidím i jako přirozenou evoluční strategii přípravy na dospělý svět. Dělání věcí kvůli odměně nepřináší dlouhodobě prospěch, ale nedá se vůbec tvrdit, že když děti dostanou po turnaji medaile, že hráli kvůli těm medailím. 6e se při hře soustředili na odměnu. To tak není ani u vrcholových sportovců. Ať nejsem  já na té linii jako autor, za každou cenu dokázat že pochvaly ano či ne, ak příklad z fotbalu. V Anglii zakázali soutěže, dětí do 8 let, kde se hraje o nějaké věcné ceny, se zdůvodněním, že to kazí charakter. Souhlasím s tím právě z pohledu, že někteří jsou odměněni a jinni ne, přestože se snažili stejně.  Ale opět a znovu,  odměna není pochvala!

  1. Děti se kvůli pochvale mohou cítit okradené. Když sami toužíme po obdivu, můžeme někdy chybovat tím, že se ho snažíme čerpat prostřednictvím triumfů našich dětí. Používáme je k vykompenzování naší vlastní raněné sebeúcty nebo hrdosti. Když je chválíme, protože díky nim máme dobrý pocit sami ze sebe, ony to cítí. Ubírá to z jejich dobrého pocitu ze sebe sama; naše chvála může zapůsobit jako deštík na jejich pikniku. Některé děti odmítají dělat to, v čem jsou přirozeně dobré, protože je odpuzuje samolibá radost jejich rodičů. Nevím o jak starých dětech mluví, ale pubertální odpor přijde u někoho silněji a u někoho vůbec. Přiznám, že neznám dítě, které by v 8-12 letech nechtělo dělat činnost, která mu jde a většinou ho tedy i baví. Výjimkou je škola, kde jde o principiální či uniformní odpor ke "školnímu” jako k povinosti.

Uznání je jiné než pochvala, protože není manipulativní. Definujeme nějak rozdíl, nebo jde jen o to jak si to kdo vykládá? Nakonec do toho zamotáme ještě slovovo "ocenění” s tím, že má také zcela jiný význam.

Proč jsou pochvaly a odměny tak populární?

Odměny představují nejjednodušší východisko, je to jednodušší, než snažit se pochopit, proč se dítě – jak to mnozí rádi lehkovážně nazývají – „špatně chová". Nač se například obtěžovat přijít na to, proč dítě odmítá jít spát v čase, který se nám hodí, (bojí se? cítí se osaměle? má pořád hlad? atd.) když ho jednoduše můžeme odměnit cetkou za to, že půjde do postele včas?. Co třeba důvod, že chce jít později, protože rodiče take ještě nejdou? Nebo protože se mu zkrátka ještě nechce spat, nebo chce dělat  pro něj zajímavou věc. Připadne nám jednodušší vyhnout se skrytému problému pomocí úplatku. Dítě tak dostane jasnou zprávu, že nás nezajímá, jak se cítí. A co hůř, riskujeme, že přehlédneme nějaký vážný emocionální problém. Odměny a pochvala mohou představovat jen povrchní provizorní řešení, které ignoruje dítě jako celistvou osobnost. To není chyba isntituce pochvaly, ale debilního využití

Odměny dobře fungují, když chcete, aby děti udělaly něco, co nechtějí udělat přirozeně. Ale jen na krátkou dobu. Tato okamžitá změna chování nás odměňuje a udržuje nás závislými na odměňování. Negativní důsledky odměn a pochval se zhmotní až po nějaké době, takže v nich nepoznáme viníky. Vždy když čtu takové kategorické tvrzení, napadá mě, jakou má asi autor životní zkušenost a co pronásleduje jeho samotného.

Děti ale uznání potřebují, a pozitivní zpětnou vazbu. Co můžeme dělat namísto chválení?

Často chceme našim dětem vyjádřit naši radost a vděčnost; jaké jsou to osobnosti a jaké úžasné věci dělají. Uznání je jiné než pochvala, protože není manipulativní. Manipulativní chválení je, na rozdíl od spontánních projevů ocenění nebo uznání, nabito skrytým očekáváním, že dítě udělá onen chvályhodný čin znovu. Není právě tohle významný počin k učení se různým věcem? "Jsem rád že jsi dostal jedničku z matematiky.” Je snad něco špatného na neskrytém odhalení, že budu rád i když ji dostane příště? Nebo se to má stát standardem, že je normální dostávat jedničku. Všichni víme že to není standardem!!! Stejně tak se třeba nezblázním z toho když přinese trojku. U obojího se mohu zeptat co se povedlo, co ne a proč…  Většina dětí dokáže toto vycítit; cítí rozdíl mezi pravým oceněním a záměrnou strategií, jak upevnit jejich chování. Jak tedy máme našim dětem dávat pozitivní zpětnou vazbu?

Vyhýbání se pochvalám nebo odměnám neznamená, že bychom se měli bránit projevit lásku a radost, které ke svým dětem cítíme, ani instinktivní touhu povzbudit je – ani zdaleka! Můžeme se zcela určitě přidat k našim dětem a oslavovat každý krok na cestě jejich rozvoje, aniž bychom byli manipulativní. Zde je několik návrhů, jak vaše děti oceňovat a povzbuzovat dle vaší libosti – a jejich libosti – a jak se vyhnout použití chválení. Zde autor již zřetelně označuje, že pochvala v jeho pojetí znamená manipulaci. Tedy jakousi vypočítavou snahu natlačit dítě tam, kam samo nechce. To ale dělá jen vnitřně narušený člověk.

Zaměřte pozornost dítěte na jeho vlastní radost z dosahování úspěchu.

Namísto toho, aby byly děti zahrnuty gratulacemi, je lepší, když se vnitřně zaměří na potěšení, které čerpají z výkonu. Děti mají přirozenou touhu něco dokázat, učit se a zdolávat překážky. Rodí se s nenasytným elánem pro dosahování mistrovství a každý nový úspěch je naplňuje radostí. Tato radost ze sebe samého poskytuje to nejlepší palivo pro vytrvalost a další učení. Když vidíte své dítě dělat něco nového, může být věta: „Zdá se, že se ti to líbilo!" nebo: „Jaké to bylo?" Ani jedna otázka není uznáním. úžasným povzbuzením a podporou. „Jsem rád, žes to udělal, vypadáš se sebou spokojený!".

Pomozte mu/jí zhodnotit sama sebe.

Kdykoli je to možné, je dobré zeptat se vašeho dítěte na jeho vlastní sebehodnocení. Třeba: „Jak se ti líbí tvůj obrázek?", „Jsi spokojený s tím, jak ten dílek zapadá do skládačky?". Snaha vyhnout se projevení vlastního (nezraňujícího) názoru, může take vest k tomu, že naučíme děti, neříkat vlastní názor. Protože děti se učí podvědomě okoukáváním chování dospělých, nebo zkrátka jiných.  Je dobré naučit dítě "sebehodnocení”, ale take je současně učíme nesrážet se a nepřeceňovat se. Zeptejte se na jejich vnitřní zážitky. Řekněme, že vám vaše dítě například přečte příběh, který právě sepsalo. Poté, co se podělíte o své pocity z příběhu, mohli byste se zeptat: "Co si o tom příběhu myslíš?, „Jaké to bylo ho psát?", „Bavilo tě vyprávět ho?", „Jak jsi přišel na ty nápady v příběhu?". Jen málo věcí dokáže tolik podpořit sebeúctu vašeho dítěte a tolik obohatit váš vztah s ním, jako váš zájem o jeho/její vnitřní svět pocitů a představivosti. Má utor za špatné tedy říci třeba: Mě se ten příběh líbil a zajímalo by mě jak jsi na to přišel? Co když se dítě zeptá ” jak se ti líbí můj obrázek?” Mám se v dodržení konceptu vyhnout se pochvale zeptat: "A jak se líbí Tobě?”  Vyhýbání se zodpovědnosti je taky prvkem učení. Na všechno jde taky říkat "já nevím” a "mě je to jedno”

Používejte výroky s „Já", namísto toho, abyste dítěti dávali nálepku.

Vaše uznání se vašeho dítěte dotkne hlouběji, když ho vyjádříte pomocí svých pocitů. Například: „Líbí se mi ty barvy, co jsi vybral!", nebo „Moc se mi líbilo, jak jsi tu písničku zpíval!" – namísto: „Ty jsi ale šikovný malíř!", nebo „Jé, ty jsi ale dobrý zpěvák!". Takže konkrétní cílená pochvala za konkrétní věc, přestože se chce vyhýbat pochvalám?! Vyhněte se „nálepkujícím" výrokům jako: „Hodný chlapec, že ses podělil o svoje hračky!". Namísto toho řekněte: „Díky, že ses podělil se svým kamarádem, měl z toho dobrý pocit – a já také." Zaměřte se na své pocity, ne na morálně nebo kvalitativně zaměřenou nálepku. Výrok s „Já" vám zabrání udržovat pozici moci nad svým dítětem. Vytváří mezi vámi upřímné a naplňující spojení, aniž by narušoval jejich zažív ání sebe samých. Přiznám, že mi občas jsou psychologové přepsychologizovaní a sami hledají věci kteří ostatní nevnímají. To je podobné v hudbě, nebo jakékoliv činnosti, kde se někdo stane odborníkem. Muzikant slyší vice a cítí a chce až se jeho hudba stává pro průměrné nesrozumitelná, nevábná….. Proto možná vice lidí poslouchá pop a méně lidí jazz. Pop je jednodušší, ale neznamená to, že je špatný.

Vyjadřujte se k chování, ne k člověku.

Zpětná vazba a uznání jsou bezesporu důležité. Představte si, že vám vaše dítě právě na klavír zahrálo novou písničku, kterou se naučilo. Místo toho, abyste řekli: „Ty jsi ale šikovný muzikant!", byste mu mohli říci, jak moc se vám ta písnička líbila. Nebo ještě lépe: buďte konkrétní. Řekněte mu, co konkrétně se vám na jeho hře líbilo (například jeho zanícení nebo emotivnost, krásná melodie, jak pozorně hrálo, jeho smysl pro rytmus, a podobně).Takže opět konkrétní pochvala… "Mě se líbilo jak rytmicky jsi to zahrál”  a co doprovod:  "jde to zahrát ještě líp?” Je to zraňující, nebo stumulující? Možná podle temperament, charakteru i nálady dítěte, podle situace i podle toho kdo a jak to říká. Intonace je často důležitější než obsah věty, "Půjč mi míč”  jde říci tak, že je tam  "cítit – slyšet” slovíčko prosím i když nebylo vysloveno. Jde taky říci "podej mi míč prosím” a zní to jako "naval hajzle”. Uhlídat tu intonaci, je pro někoho těžké a pro někoho v různých situacích třeba i nepřekonatelné, protože Vás ten člověk třeba štve a tak vám vadí cooliv co udělá.

Jak poznáme, kdy jsou naše pozitivní poznámky manipulativní?

Co je hlavní, problém není v dokonalé volbě slov, nebo v tom, kolikrát nebo kdy říkat pozitivní výroky. Když uděláte správnou věc z nesprávných důvodů, výsledkem je nakonec nesprávná věc. Protože problém spočívá v záměru, není jiné cesty, než se stát dobrými pozorovateli našich vlastních motivů. Chce to trochu tréninku, a odvahu a pokoru podívat se dovnitř. Když dáváte nějaký kladný komentář, snažíte se dítě nalákat k tomu, aby vám zase udělalo radost, aby mohli být Máma nebo Táta hrdí? Nebo jste skutečně rádi, že dítě dosáhlo něčeho, z čeho má radost, nebo se opravdově těšíte z jeho bytosti? Je v tom paradox: To, co není určené k upevnění, ale pouze k „propojení", nejvíce upevňuje. Hezké. Nejde tedy o to chválit či ne, ale být upřímný. Kdybychom se chtěli vyhnout pochvalám, jakoby chom se měli vyhnout kritikám.

Je chvála vůbec někdy v pořádku?

Nemusíme si zacpávat ústa, chvála je výborná, když se nepoužívá manipulativně. Odměny by například neměly být slibovány předem (dohoda a manipulace jsou odlišné kategorie) , ani by neměly být garantovány pokaždé, když dítě udělá něco, co se vám líbí. Pozitivní zpětná vazba nejvíce prospívá vztahu s vaším dítětem, když je vyjádřena spontánně, když pramení z vašeho srdce, a ne jako úmyslný manévr sloužící k tomu, abyste od dítěte získali více toho, co chcete. Takže opět pochvala není špatně, jen její způsob využití

Závěr

Chválení a odměňování jsou hluboce zakořeněné zvyky, zejména proto, že tak většina z nás byla vychovávána a vzdělávána. Nahradit je oceněním a uznáním může vyžadovat cvik, ale výsledek je více naplňující a může vás a vaše dítě více sblížit. Škoda že není vice příkladů, co autor bere jako pochvalu a co jako uznání, ale v konkretizaci pochvaly za co ten rozdíl nevidím.

Děti je určitě možné přinutit dělat to, co nechtějí nebo nemají rády tím, že jim nabídneme uznání, pochvalu nebo jiné odměny. Ale to je neudělá šťastnými. Štěstí se dá čerpat jen z činnosti, která je pro nás vnitřně uspokojující; k tomu nepotřebujeme aplaus jiných. Chceme, aby se z dětí stali závisláci na odměně, miláčci davů a hledači uznání, nebo chceme, aby měli vlastní motivaci, následovali své vlastní záliby, byli věrní sami sobě? Jestli je pravda to druhé, pak cestou není chválit je, ale oceňovat, uznávat je. Ve škole, pokud se práce udělá zajímavou, radostnou, smysluplnou a relevantní, to má na kvalitu i na odhodlání k práci daleko větší vliv než systémy odměn.

Děti se rodí s obrovskou touhou učit se. A také mají vrozenou schopnost upřímnosti, vcítění a ohleduplnosti. Asi podobně jako někdy záškodnictví a zkoušení co si mohou dovolit. Tyto kvality vystoupí do popředí díky našemu vedení, našemu vzoru a našemu uznání a ocenění. Odměny a pochvaly za „dobré chování" nebo „dobrý výkon" prostě jen překáží v cestě. Myslím že autor chápe rozdíl mezi "pochvalou” a "používáním pochvaly” ale vyjadřuje se tak že mate mysl čtenářů, protože chce vše dovést k jasnému ano či ne. Černobílé vidění světa je ale značně omezující. Nakonec je tu sepsána spousta černých I bílých pohledů, tak si může každý udělat svou skládačku.

 

Aktuality

Elite Ref Academy SKFS se rozjela i se zastoupením OFS Praha-západ

19. 10. 2021

Čtrnáct nejtalentovanějších arbitrů Středočeského kraje se 17. října 2021 sjelo na poněkud nezvyklou osmou hodinu ranní do pražské Hostivaře k prvnímu workshopu Elite Ref Academy SKFS.

Více zde

Okresní střelec: Střelci z DEMISPORT Okresního přeboru mlčeli

19. 10. 2021

Na čele nadále zůstává Edis Šahini, na kterého se dotahuje Ondřej Mareček. Prosadil se také kapitán Vraného Petr Filip, jenž vstřelil dvě branky. Přední střelci z DEMISPORT Okresního přeboru tentokrát ostrými nepálili.

Více zde

Olympie zvládla zápas o všechno, porazila Tuchoměřice

18. 10. 2021

Páteční šlágr devátého kola DEMISPORT Okresního přeboru vyzněl lépe pro domácí Olympii. Dolní Břežany poslal do vedení František Sklenář. Ještě do přestávky se trefil Petr Studnička a výhru pečetil v samotném závěru Petr Hruška.

Více zde

Souhrn 9. kola DEMISPORT Okresního přeboru: Šlágr pro Olympii, ztratila Dobrovíz

17. 10. 2021

Odehráno bylo nekompletní deváté kolo. Dolní Břežany doma v pátek porazily Tuchoměřice přesvědčivě 3:0. Posílené Zbuzany v sobotu obraly o body vedoucí Dobrovíz. První výhru v sezoně si připsala Hostivice, který přejela Zvoli 6:1.

Více zde

Dobříč se loučila s klubovou legendou

13. 10. 2021

V sobotu se odehrál na Dobříči zápas DEMISPORT Okresního přeboru mezi Dobříčí a Hostivicí. Nutno podotknout, že v tomto zápase nešlo tak úplně o body, ale šlo o poslední zápas předsedy, dlouholetého hráče a legendy Dobříče Jaroslava Kloubka.

Více zde
Všechny aktuality
Top